Jdeme do toho po hlavě

Nedělní snídaně v oblíbeném italském bistru La Bottega di Finestra se nesla v duchu zakládání naší platformy. Kupování domény, vymýšlení názvu blogu, diskuze nad tím, co vše si dovolíme uveřejnit… Během toho všeho jsme stihly prokecat spousty času… Ovšem hlavním tématem byl můj STAV. Musela jsem Erice vysvětlit, jak jsem přišla k tomu roztrženému víčku a monoklu na levém oku a proč mám nateklé dva prsty na levé ruce. Když jsme se dosmály, jednoznačně jsme se shodly. Nebylo moc chytré v 1ráno s nějakou tou promilí v krvi zkoušet na půjčeném skejtu mou stabilitu. O to víc, že ta rampa byla větší a tvrdší, než se mi v mém zamlženém vědomí i svědomí zdála. Na letošním poháru jsem tedy rozhodně měla nejoriginálnější pád – První hlava a pak tělo. Díky bohu, že obecenstvo už nebylo v plné síle stejně jako já.

„A hele, nejsi už na to stará? Ne, to rozhodně nejsem. Někdo totiž strašně chytrý a moudrý jednou řekl, že zkusit se má vše, a o věku nic neříkal.“

Pak už nám chyběla jen bezvadná fotka, která by shrnula naše distinguované setkání plné pubertálního smíchu. Oslovili jsme obsluhu, zda nás vyfotí z ulice, jelikož jsme se usadili do restaurační výlohy. Měly jsme jasnou vizi poetické fotky. Výsledek stojí za to.

Tak dobrou chuť pokud právě snídáte.