Teď?

Usínám sama v posteli a myslím na něj.. Nemůžu přestat. V noci, i ve dne. Kdykoli se jim moje hlava zabývá, mám stažené hrdlo, svírá se mi srdce a chce se mi brečet. Z beznaděje, kterou prožívám a ještě hodně dlouho budu. Chybí mi. Tak strašně moc, až se toho sama děsím. Kdykoli zavřu oči, stojí přede mnou a tím svým odzbrojujícím úsměvem se na mě směje. Jeho pohled do očí tak píchá. Mám chuť na něj skočit a už ho nikam nepustit. Když procitnu zas do vědomí, rozplyne se jak pára nad hrncem. Tohle všechno jsem si uvědomila moc pozdě. A teď nevím, jak mu to říct. Čistě a jasně, bez zábran a chození kolem horké kaše. Uvědomil si někdy někdo z vás, jak těžké je od srdce vámi milované osobě říci: „Buď se mnou, miluju tě?“ Třeba je to jen náročné proto, že se bojím odmítnutí. Nebo potřebuju sama pro sebe čas, abych se přesvědčila, zda je to ten skutečný cit. Láska! Nebo je to jen chtíč, protože ho teď nemůžu mít… On jediný mě umí bezprostředně rozesmát, on jako jeden z mála mě rozbrečí… Takže než abych tu fňukala, stejně v tuhle chvíli nic nezmůžu, tak podrbu psa za uchem a jdu spát se svýma ochráncema.. Pan Sůva a Chrochta, už mi zahřívají postýlku.

#suva #chrochta