Proměna depresivního Berlína na Festivalu světla

Čtvrteční Signál mě inspiroval vyjet k našim německým sousedům na 12. ročník Festival of Lights. Přiznám se bez mučení, byla to moje první návštěva Berlína. Ano, je to tak. Jela jsem autem, protože bus ani vlak v noci tímto směrem necestuje a já si řekla, že to bude vyloženě jen „rychlovka“. Vyrazila jsem už v pátek odpoledne s plánovanou zastávkou v Drážďanech, kde jsem po 5kilometrové večerní procházce městem přespala v jednom hotýlku.

Ranní vstávačka, snídaně do auta a za necelou hoďku a půl jsem byla u centra Berlína. Koupila jsem si metro jízdenku za 7euro a vydala se směr pamětihodnosti. Stihla jsem obejít snad vše, co jsem si předem naplánovala.. Checkpoint, Říšský sněm, Vítězný sloup, Brandeburskou bránu, Památník Holokaustu. Prošla jsem se podél odporné betonové zdi, kterou se děti turistů snažily všemožně přelézt, přeskočit.. Co mi přišlo jako bizár, bylo to, jak se návštěvníci Berlína fotí právě u této zdi, nebo jejích zbytků, které jsou různě útržkovitě rozesety po městě. Všichni úsměv od ucha k uchu. Proč? Co je na tom k smíchu??! Celkově tohle město na mě působilo depresivně, navíc celý den lilo jak z konve. Na bulváru Unter den Linden jsem objevila muzeum motorových vozidel. Žádný hadříky, ale pořádný auta.. Vlastně jediná výstava, kterou jsem tam navštívila. Příště pojedu jen za galeriemi.. Jaro to jistí. No, a konečně se začalo stmívat, ustal déšť. A moje pocity se začaly z pošmourné šedi kolorovat.

Už jako „malá“ jsem milovala období před Vánocemi, kdy jsme lepili různá světýlka do okna. Obdivně jsem pak pozorovala, jak blikají. To mi zůstalo dosud. Jako jedna z mála mám vánoční světlo v okně ještě konec ledna. Tedy Festival světla je pro mě něco obdivného, kdy pořád moje ústa bezmyšlenkovitě vypouští: „Krutý, wau, ach, hustý..!“ A přesně to jsem říkala celý sobotní večer. Bylo mi jedno, že mám v nohách 18kilometrů, hnala jsem se z bodu do bodu. No, hnala je silný slovo. Ulice byly přeplněný Němci i turisty. Nebyla jsem sama, koho to zajímalo. Nejvíce mě nadchnul videomapping na kostele sv. Nikolaje, pak na berlínském Domu a synagoze. Na náměstí Alexanderplatz square jsem prošla trhy, jedna dobrota vedle druhé. Na závěr jsem zkoukla promítání na světově známé televizní věži.Byla jsem ohromená. S rozzářenýma očíčkama toho dítěte, kterým jsem bývala, jsem usedla za volant a vyrazila směr domov. Unavená, ale příjemně.