Miluju snídaně

Mám jednu velikááánskou lásku a to jsou snídaně. První denní jídlo jsem si zamilovala, jak jinak než v Austrálii a díky panu Božskému. Byla jsem v Austrálii týden, když jsme se potkali a tak veliký na mě udělal dojem, že jsem hledala každý možný způsob, jak na něj zapůsobit. Po cca dvou týdnech, kdy jsme se vídali, spali spolu a prožívali kouzlo Austrálie, jsem si jednoho prosluněného rána přivstala, došla na nákup do Coles na korzu na Manly a rozhodla se uvařit jedinečnou australskou snídani. Samozřejmě jsem se chtěla pochlubit svým kuchařským uměním a ukázat, jak dokonalá jsem, že i vařit umím:). Volba padla na vejce Benedikt, které jsou od té doby mojí srdeční záležitostí. Přiznávám, že jsem si netroufla dát tuhle důležitou snídani na první pokus a tak jsem si večer před tím recept natrénovala u kamarádky Karolíny (v bytě, kde bylo v tu chvíli asi 15 lidí:)

A teď si mě představ, jak se snažím v asi 7 ráno potichu našlapovat a vařit v kuchyni, abych nevzbudila ani pana Božského ani spolubydlícího Paula. Nejvíc jsem se děsila toho, že budu muset tou svojí prapodivnou angličtinou vysvětlovat, že vařím vejce Benedikt, že nevím, kde co je a že ty hrnce a pánve opravdu neházím na zem schválně I přes totální nervozitu, třesoucí se ruce a neznalost místní kuchyně a receptu, se mi podařilo snídani připravit. Na velmi improvizovaném tácu jsem překonala schody, které vedly do pokoje pana Božského a touhle voňavou dobrotou ho probudila. S radostí v srdci můžu říct, že mi i přes tak časnou ranní hodinu věnoval velmi krásný úsměv (po tom co viděl, že nesu jídlo:) a ještě s ospalkami v očích zkoumal co to nesu. „A to jsi přinesla z kavárny…?“ Myslela jsem, že si dělá legraci, protože přeci musel poznat ten tác, který byl ve skutečnosti víko od koše na prádlo. Jenže jestli správně usuzuji, tak mě ještě dlouho podezíral z toho, že jsem tu snídani opravdu koupila dole v kavárně a to asi do té doby, než jsem mu začala snídaně dělat u nás doma…

Abych se vrátila k těm snídaním. Po Australské zkušenosti se snídaně staly mojí vášní a je pravda, že všude ve světě si vždycky dávám místní snídaně. Sháním recepty a pak je připravuji doma. Když jsem žila v Čechách, zvala jsem do svého mini bytečku na Podolí kamarády a připravovala jim brunch. V té době se u nás snídaně moc nejely, takže to byl pro všechny zúčastněné zážitek. Po posledním návratu do Čech jsem ocenila, že se v Praze dá zajít na super snídani. Viď Dáši, když jsme byly ve Farm na Letné, tak mě menu téhle půjčovny kol skoro rozbrečelo a jsem ráda, že vejce Benedict jsou srovnatelná s těmi v zahraničí. Teda až na tu Šumavu (ale oceňuji český koncept:).

Už se mi podařilo oběhnout několik snídaňových míst v Praze. Klasikou samozřejmě zůstává Savoy a Cafe Louvre. Můj šálek kávy, Café Lounge a samozřejmě Farm Letná mě víc než potěšily, ale v sobotu jsme navštívili Café Jen o kterém jsem četla jen samou chválu a byla jsem velmi nedočkavá co ochutnám. Bohužel přišlo veliké zklamání. Miluju hipsterské easy kavárny, ale to, že mi někdo dělá kafe deset minut a každé další (ve stejné objednávce) trvá také deset minut, mě opravdu zarazilo. K tomu dostat orange fresh s chlupem na vrchu... hmm to nechceš! Představa, že budeme jíst společně, protože jsem si společně objednali, byla dost naivní. Nechci prudit, ale s něčím podobným jsem se ještě nesetkala, tak nevím jestli se tohle považuje v Čechách jako hipster přístup, ale já to bohužel vidím jako velké zklamání.

Moje nadšení to ale nezničilo a už teď se těším na další snídaňové zážitky….