Sex ve městě

Posledních pár dní pracuji do pozdních hodin. Má to jednu výhodu a to, že když vypínám počítač, začíná Sex ve městě. Je to až neskutečná nostalgie. Tenhle seriál jsem viděla snad stokrát, ale dívat se na první díl mě zase dokázalo rozesmát.

Jenže po několika dalších večerech, už se dívám s otevřenou pusou. Je to jako přes kopírák. Nevím, kdo komu ukradl scenář, ale teď naprosto odpovídá přezdívka pan Božský. Peripetie, až dokonale přesně líčí můj vztah s ním. A je až strašidelné, do jakých detailů. Vyvolává to ve mně spoustu otázek. Je možné, že jsem nějak podvědomě následovala a hledala tenhle model vztahu? Je možné, že i můj scénář dopadne jako ten Cariin?

Čím intenzivněji mi tahle myšlenka bloumala hlavou, tím silněji jsem si uvědomovala tu tvrdou a smutnou realitu. Ne, už ne… Je na čase zbavit se nadějí a dětských snů. Je na čase přestat být závyslá, je na čase se neupínat ke scénářům, které jsou nám, díky podobným seriálům, vtloukány do hlav. Je to jen moje volba, je jen na mě jak se rozhodnu a je jen jediný pocit co mi můj vztah s panem Božským dává. A tím je bolest.

Ač se na venek oba tváříme, že vlastně v kontaktu nejsme, není to pravda. Ač to dodnes nechápu, po vší té bolesti, je to v nás pořád. A ano, je to láska. A je hluboko. A je tam pořád. A je to jen pár hodin, co jsme se o tom znovu ujistili. Jenže my dva jsme překročili všechny hranice, možná proto je to tak hluboko. Nevím, nedokážu to vysvětlit... Ale je jedna věc, ve které se naprosto lišíme.

A jak jsi řekla Dáši, jsou okamžiky, kdy musí člověk udělat tlustou čáru. Už jednou se mi to s panem Božským podařilo, ale asi to odloučení bylo příliš krátké. Je na čase tu čáru udělat znovu, vyrovnaně, upřímě a otevřeně. Ten náš příběh je jako na filmové plátno, ale každý příběh jednou končí a ne vždycky štastně. A ač jsem ještě donedávna věřila, že spolu jednou budeme (ten pocit ve mně pořád je a neodejde ze dne na den), dnes už nemám sílu věřit, nechci. Určitě tu náš příběh ještě mockrát zmíním, ale už jen jako pohled do historie.

A tak mě o víkendu čekalo tohle rozloučení. Rozloučením s panem Božským. Poslední… Nebylo to jednoduché, ale bylo to rychlé. I když jsem oči měla zalité slzami, což se mi podařilo elegantně zkrýt slunečními brýlemi, věděla jsem, že dělám dobře a reakce pana Božského mě v tom jen utvrdila. „Tak se měj“ zněla moje poslední slova, otočila jsem se a odešla… (jako Carrie)

#panbožsky #sexandthecity #sexvemeste #praha