Yemen | Socotra - Nesplněný sen

Můj výlet na Blízký východ měl několik důležitých důvodů: utéct ze studené Evropy, navštívit mojí milovanou Šárku a splnit si sen všech dobrodruhů – navštívit ostrov Socotra. První dvě přání se splnily snadno. Horká Dubaj a Šárčino přivítání nemělo chybu, ale hned v zápětí začal jeden karambol za druhý. Mezinárodní řidičák mám prošlý o tři měsíce – prima, takže taxík. Honem domů, honem na party a mejdan až do rána. Pokud mi někdo chce tvrdit, že v Dubaji je problém sehnat alkohol, tak ho ráda vyvedu z omylu, právě toho totiž bylo spíš až moc. Během pár hodin na parketu jsem pochopila jak multikulti tohle město je, jak si nikdo s ničím nedělá hlavu a nemá žádné zábrany. Opít se můžete jak je libo, ale dotyk, nebo pusa v klubu, jejda, tak to už byl problém… Wow… S přibývajícím časem už nevadilo nic. Taková Posh Sodoma bych řekla, a popravdě, co si usmyslí holky z Evropy, to dostanou…

Prvních pár dní proběhlo obdobně: sedánky, kávičky, obídky a drinky s příteli, kteří tady žijí, takže jsem si ani v nejmenším nepřipadala jako v cizím městě.

Čas v Dubaji utekl jako voda a konečně je to tady. Sraz na letišti okolo třetí. 95 dobrodruhů se pomalu trousilo ze všech směrů a v žádném z příchozích jsme se nemohly zmýlit: trecková obuv, treckové oblečené, spacák, karimatka, svítilna, snack a to všechno většinou v batohu na zádech… Nadšenci z celého světa se sešli na Dubajském letišti, aby viděli jedno z nejkrásnějších míst, které příroda vytvořila. Vzrušení rostlo. Napětí z neznámého. Socotra je ostrov patřící Yemenu. Je to místo, kde se zastavil čas. Na vymoženosti dnešního světa zapomeňte. Je to nespoutaný divoký ráj, který jsme ještě nedokázali zničit. Bohužel Yemen je momentálně válečné území a i to je důvod, proč se mi třásla kolena, když jsem nastupovala do letadla.

Cesta na ostrov samozřejmě není nejjednodušší, takže nás čekala zastávka v Ománu, kde jsme měli strávit noc ve městě Salalah. Takové místo uprostřed ničeho. Budíček byl nahlášen na 4.30. To jsem myslela, že mě zabije, ale ještě v noci jsme se dozvěděli, že snídaně se přesouvá na 8 a vyrazíme později.

Vstaly jsme v 7, pečlivě se Šárkou naskládaly věci do tašek a hurá na snídani. Tam přišla další odzbrojující zpráva: „Je problém s letadlem, na hotelu budeme do 12ti hodin a pak se dozvíme podrobnosti. Zůstaňte online.“ Což v reálu znamenalo, že jsem 4 hodiny seděli poblíž lobby, což bylo jediné místo s wifi a atmosféra se dala krájet.

12.00: Nedostali jsme povolení k odletu. Zkusíme zajistit menší letadlo a poletíme ve dvou skupinách, ale momentálně nevíme zda se to podaří…

Podobným způsobem jsme strávili zbytek dne. Bohužel večer už bylo jasné, že se tento výlet se nepodaří a i kdyby, čas, který jsme měli na ostrově strávit se rapidně zkrátil.

Můj sen se nesplní! Koukaly jsme na sebe se Šárkou, neměly daleko k slzám nebo bouchnutí do stolu, ale ani na jedno jsme se nezmohly. Socora byla na dosah. Jen 500 km od nás. Tohle snad ani nemůže být pravda.

Ale byla, další večer už jsme seděli v letadle směr Dubaj. Jsem zklamaná, nešťastná, nevím co říct. Jediná vzpruha byl moment, když bylo potřeba vypít všechen alkohol, co jsme si přivezli… Ale i tak… Dolehlo to… Tohle je vážně nefér… Měl to být největší zážitek letošního roku a místo toho další obrovské zklamání...

Možná to tak ale mělo být, kdo ví... Já se nevzdávám a na vysněný ostrov se jednoho dne podívám….