Nesnáším loučení a ještě na tolik pokusů…
- Dagmar Edelmanova Hard
- 12. 1. 2017
- Minut čtení: 3
Po strašně krutým Muay Thai zážitku jsme sedly do taxíku a v tu chvíli to na mě padlo. Je to tady. Loučení. Který tolik nesnáším. Bolelo mě u srdce, měla jsem vše stažené a v břiše se mi kroutily střeva. Snažila jsem se to na sobě nedat znát, ale Erika věděla, co se ve mně odehrává. Nechtělo se mi jí opustit, nechat jí samotnou světu vzdálenému tisíce kilometrů od domova. Taxík mi přibrzdil u apartmánu, kde jsem vyměnila letní šatičky za něco teplejšího do letadla, popadla krosnu a bylo to tady… Brečela jsem jak želva a nemohla promluvit. Nechtěla jsem jí pustit z náruče. Tolik jsme toho za ty tři týdny prožily, zkusily, ochutnaly, pořád jsme žvanily a potřebovaly jsme, aby den měl nejlépe 40h, protože jsme pravidelně chodily spát ve 4-6ráno a vstávaly max v 10hodin. Tohle nebyla chillovací dovolená, tohle byla nejlepší jízda mého života. A svezla jsem se po ní po boku s člověkem, který mi je nejblíže. Tolik si rozumíme, tolik se shodujeme, tolik se podporujeme. Kdyby se jí cokoliv přihodilo, sedám na nejbližší letadlo a jedu kamkoliv…
Cestou na letiště na mě, do té doby ukecaný, řidič nepromluvil. Hutná atmosféra by se dala krájet a mně se pořád kutálely slzy po tvářích, v tichosti jsem zaplatila a vydala se směr check-in. Zastavila jsem se u tabule s odlety, hledám číslo letu, ať vím u jaké přepážky probíhá odbavení… Procházím jednotlivé řádky třikrát a řikám si: „Tsss, sem slepá nebo co, ku*va, ten let tady není.“ Běžela jsem na informace, kde byla skupinka asi 20 lidí, nervózní jsem je odstrčila a ptala se, kde je můj let, že není nikde uveden… „Váš let je už pryč,“ mi odpověděla Thajka s naprosto klidným výrazem ve tváři. COŽE???! Je 1 ráno a můj let měl být 3.30. Čínské aerolinky se rozhodly posunout dopředu nebo zrušit všechny čínské lety. To sem v životě neslyšela. Jak jsem obratem zjistila, nebyla jsem v tom sama, ta skupinka lidí na informacích byla ve stejné situaci. Dožadovala jsem se potvrzení o změně letu, náhradního letu, nikdo mi nerozuměl, nikdo pořádně nemluvil anglicky, to už ve mně bouchly kamna a začala jsem na ně řvát. Tohle ale na Thajce neplatí, otočila se na podpatku a byla pryč. Zavolala jsem tedy zpět mého taxikáře, který mě přivítal s úsměvem a slovy: „You re happy, back to your friend.“ A v tu chvíli jsem se zase začala smát. Bylo to znamení? Zůstat… Spadne to letadlo, ve kterém právě nesedím? Honily se mi všechny různé myšlenky hlavou… A to nejen tu noc, ale i další den. Nakonec jsem usoudila, že i kdyby to bylo znamení zůstat v mé neoblíbenějším destinaci na světě s nejmilejším člověkem pod sluncem, tak tohle není ta vhodná doba. Doma na mě čeká rodina, práce a nedá se přeci takto utéct bez rozloučení. Čas ukáže, kde je moje místo a kde najdu konečně to své štěstí. Nicméně čínské aerolinky se na mě vykašlaly, řekly, ať si koupím novou letenku, což jsem si poklepala na čelo a přes Emirates si zařídila cestu zpět ještě ten samý večer. Když už tak už. Komfort, kratší cesta s overstop v Dubaji a navíc zážitek z A380. Druhé loučení jsme zvládly, to už bylo natrénované a já tak nechala Erdu svému osudu a vydala se směr ten můj. Na tuhle zprávu, ale jen tak nezapomenu, je v ní víc, než si dokážete představit: „ Zlato moje, všechno má svůj důvod, i to že jsme si to tak užily i to, že odjíždíš! Byla to nejlepší dovolená, co jsem zažila! Tak nebul, usmívej se, našly jsme se! A vždycky se zas najdem:)
Comments