Myanmar | Yangon
- Eri Salcmann
- 10. 2. 2017
- Minut čtení: 2
V Yangonu se nesmí jezdit na skůtru (a také se tady nesmí troubit), takže jsem všechny své výlety zvládla pěšky. Každý večer jsem ze sebe smyla asi kilo prachu a po x nachozených kilometrech usnula jako miminko. Těch několik dalších dní v Yangonu už proběhlo bez dalších crazy příhod. Naopak, měla jsem štěstí a u večeře ve „Feel Myanmar“potkala několik místních pánů, se kterými jsme si několik hodin povídali. Vyprávěli mi jak se před pár lety žilo v Myanmaru, o rodině a běžné denní rutině, já zase o České republice a Evrope, zážitcích a cestování. Nakonec trvali na tom, že mě hodí autem do hotelu a popravdě, trochu jsem se bála, ale Myanmar zase překvapil a všechno proběhlo v pořádku. Naopak jsem dostala několik dobrých rad na co si dávat pozor, s klukama se vyfotila a v bezpečí ulehla ve svém hotelovém pokoji.
Přes den jsem obcházela památky i méně známá místa, pagody, parky, okukovala místní neskutečnou architekturu. Procházela malé uličky plné špíny, pobíhajících psů a žebrajících dětí. Ochutnávala místní speciality a snažila se co nejvíc nasát atmosféru. Lidé mě zastavovali, vyptávali se a chěli se fotit, ale ochota a úsměvy na tvářích, co mi až vyrazilo dech. Dokonce jsem se toulala nočním Yangonem, bez jediného pocitu strachu nebo zaváhání. Je to až k nevíře, ale okolo desáté večer se město ponořilo do ticha. Hospody, markety, restaurace, obchody a veškerý ruch na ulicích, jako by někdo vypnul. Během pár minut zmizely z ulic stánky i davy lidí a já jsem si připadala, že stojím sama uprostřed 5ti milionového města. Několik psů mě doprovázelo, když se procházela kolem lesku a záře Sule Pagody. To ticho, odlesky a čas, který se zastavil, přidalo Yangonu i Myanmaru neskutečnou duchaplnost. Tyhle pocity ti asi nedokážu pořádně popsat. Kařdopádně počáteční pocity strachu a nejistoty pomalu vystřídalo nadšení a klid…
Comments