Vietnam | Podoby města...?

Náš první společný den ve Vietnamu byl, jak jinak, než dobrodrůžo. Potkaly jsme se v Ho Chin Mint city a měly jen den na to, ho společně prozkoumat.

První úkol dne: najít střešní bazén, u kterého přežijeme tropické odpoledne a probereme všechno, co jsme online nezvládly. Tenhle lehce vypadajíc úkol nám dal celekem zabrat. Oběhly jsme asi 7 hotelů a všude stejná reakce: "Pouze pro hotelové hosty". S minimální nadějí jsme zabloudily k jednomu menšímu hotelu a rozhodly se to ještě zkusit. Tentokrát nás mladý francouzský manažer dovedl až k bazénu a ještě jsme stihly happy hours:)

Dostatečně vypovídané, vyhřáté a posilněné pár drinky přišel čas oběhnout všechno, co je v Sajgonu k vidění. A že jsme toho stihly: budovu pošty, kterou navrhoval pan Eiffel, vietnamský Notre-Dame, hlavní třídu, Japonskou čtvrť, sky bar a vyhlídku v Bitexco Financial Tower, Bin Thun Market. Co nás fascinovalo, jak funguje kapitalismus v socialistické republice. Bulváry, kde by se dalo jíst ze země, obchody s high fashion (Gucci, LV,..), kde i na chvíli zmizel ten jejich šílený smrad... Oproti tomu jsou ulice, kde se štítíte a nejraději byste lidem na ulici dali i co nemáte, jen proto, abyste pomohli z chudiny... Ačkoliv měla Daška jetlag, nemohla nepoznat noční život tohohle velkoměsta.. A tak jsme vyrazili do backpackers street, ze které byla Dášenka vyloženě nadšená. Jediná ulice, která v Saigonu žije i po desáté hodině, hemžící se turisty i místními, dětmi, které prodávají mentosky, prodejci s tajemnými kufříky, které skrývají balíčky cigaret. Pořádný šrumec. Bary, kluby i nevěstince převlečené za masážní salony. Ochutnaly jsme mistni pivo: "Eri, jak myslíš, že je rozdíl mezi red a green Saigon pivem?Hmmm to nevim, tak si dáme každá jedno,"rozhodla Erika.. Saigon red (malé pivo), Saigon green (velké pivo) - to nás fakt pobavilo :) Pak jsme testly víno z Dalatu, které je fakt dobré! Smály se a bavily pokukováním po tomhle, pro Vietnam tak netypickém ruchu, ale čas neúprosně letěl a my vyrazily na kutě. Cestou k hotelu nás ještě přepadla chuť k jídlu, kterou jsme uspokojily místními spring rolls a hodinová ručička se mezi tím přehoupla k jedné hodině ranní.

Přesto, že se bydlení nacházelo zhruba tři ulice od zmíněné backpackers, naše cesta trvala přes hodinu. Jakmile jsme z hlučné ulice odbpočily za první roh, ocitly jsme se uprostřed města hrůzy, kde každá ulice vypadala stejně jakota předchozí... Tma, zabedněné výlohy, žádný ruch ani orientační bod, kterým bychom se mohly řídit a navíc! Dáše zbývala 2%baterky na tel, Eri už neběžel vůbec... Bylo nám jasné, že v těchto končinách není radno producírovat se s mobilem v ruce. Saigon je vyhlášený pro tzv. Cowboys (kluci na skůtrech, kteří vám z ruky vytrhnou cokoliv a vy můžete jen koukat, jak mizí v dáli) a i proto jsme kontrolu maps.me dělaly, jak nejméně to šlo, což naši cestu dost zkomplikovalo a hotel jsme obcházely všemi možnými ulicemi v okolí.

Nicméně v tmavých uličkách náš čekalo hned několik překvapení: polehávající bezdomovci zakuklení v dekách nebo zkroucení v rykšách, které jsou přes den jejich živobytím, se občas pohnuli nebo sem tam něco zamumlali. To nejhorší jsme si ale uvědomily až po chvíli. Všechny pytle, hromádky a hromady při krajích silnice, se kroutily, hýbaly, posouvaly… a nám došlo, že jsme se ocitly uprostřed krysího království. Místní přerostlé krysy přebíhaly přes silnice, některé se schovaly, když nás zahlédly a jiné ani nenapadlo uhnout z cesty. Prostě tam seděly desítky krys a sledovaly jak procházíme kolem. Zmocňovala se nás panika, kterou nakonec ovládl rozum a nějakým zázrakem doběhly do hotelu. UFF! Klepající se strachy s pocitem, že jsme pronásledovány houfem krys, jsme za sebou zamkly dveře pokoje, prohlédly všechny rohy a zákoutí a snažily se aspoň na chvíli zamhouřit oči.