Tělo bez duše ale pořád s úsměvem na rtech…
- Dagmar Edelmann Hard
- 2. 5. 2017
- Minut čtení: 2
Hroznej paradox, ale je to tak. Eričko, dlouho jsme spolu nemluvily, asi především pro to, že nějak vnitřně bojuji sama se sebou a nechci tě zatěžovat mými bubáky v hlavě. Už zase pláču…tajně, každý večer, někdy i přes den…
Tenhle text jsem měla rozepsaný už včera, ale jak se říká, ráno moudřejší večera… Mám velký depky… Co umřel mám zase ty svý problémy.. vrátily se jak nezvaný host.. A já teď jen doufám, že stejně jako přišly, tak zase odejdou.. Zítra je poslední rozloučení, sejde se nás vcelku hodně lidí (přátele, kolegové, rodina), vlastně asi jediný kdo nepřijde, je jeho pozůstalý syn – jak překvapivé..
Nicméně já doufám, že se tím uzavře ten největší žal a smutek. Že přestanu mít ty hrozné noční můry, které mě každý den tak děsí, že raději jdu spát, až když neslyším jediné šustnutí za okny. Posledních 14dní i přes tu tragédii, která mou rodinu potkala, funguji stále v zajetých kolejích. A až když jsem doma, shodím úsměv a propadnu se do temných myšlenek, které mě pálí v hlavě víc a víc. Kdo a proč tu vlastně jsem? Co je mým osudem?
Je zvláštní, jak se lidé bojí mluvit o smrti. O citech, o trápeních. Jako by to bylo mezilidské tabu. Nikdo se mě nezeptá, jak to zvládáme, jak nám je, zda nepotřebujeme s něčím pomoci. Nikomu nemůžu říci, co se mi odehrává v hlavě, a jak mě ze všeho bolí u srdce. Moji nejbližší i vzdálené okolí se tváří jako každý den stejně. A já kvůli všem denně oblékám ten můj úsměv od ucha k uchu, který je vážně poslední dny dost strojený. Vždy o samotě ho tak ráda sundám, protože mi fakt ku*va není do smíchu. S tou maskou si připadám jako kašpárek a asi i z toho jsem taky tak unavená..
Ty jediná víš o mně vše, ty jediná víš, jak mi v tuhle chvíli je, je mi ze všeho tak smutno. Ale víš, že co mě nezabije, to mě zase o něco víc posílí…
Takže účastnila jsem se všech nutných společenských akcí, aby se neřeklo, asi si také lidé říkají, abych přišla na jiné myšlenky, takže Majáles proběhl, čarodějnice v Nižboru za námi a jistě tě zajímá, zda jsem byla políbená…Nebyla! Uschnula jsem stejně jako minulý rok.
Tak stejně jako včera tak i dnes budu pozorovat západ slunce se slovy na rtech Quo Vadis.
Kommentare