Bali | Jak jsem vylezla na radiovou vež

Pomaličku se přesouvám do Evropy, ale čeká mě pár zastávek. Nejdřív jsem si skočila na sushi do Pertu a pak hurá na Bali.

V letadle mi dělalo společnost 200 kg steroidových svalů na dvou sedačkách a chlapci byli tak natěšení na svůj první výlet za moře, že nedokázali pochopit mojí potřebu spánku. Mou snahu o relax (zakrčník, maska na oči a poloha zkrouceného spáče) vesele ignorovali a rozhodli se předvádět. Takže mě všemi možnými způspby přeskakovali, předváděli své fitnes dovednosti a byli si jistí, že Česká republika patří k Francii. Ano, i takoví jsou Australané.

Po 24 hodinách na nouhou jsem ve tři ráno jsem konečně dorazila do své vily, naprosto vyřízená a jelikož Bali už celkem znám, byl plán na příštích 5 dní jasný – absolutní odpočinek.

Hmm…vydržela jsem to jeden den. Moje toulavé boty jsou už zase na nohou a touha něco prozkoumat a objevit je silnější než únava. Takže jsem sedla na skůtr a vyrazila rovnou za nosem.

Ten pocic… jedete horskou silnicí s výhledem na vulkán i moře, magická vůně všude kolem, míjíte jedno rýžové pole za druhým a v každé vesničce na vás mávají a odmění vás úsměvem za každé „Hello“…

V mapách už mám super trénink a tak dobře vím, kterou cestou se vydat, abych byla bez aut i turistů. Spleť horských silniček a cestiček tady vždycky překvapí, protože ne všechny jsou na mapách a tak často odbočuji podle instinktu. Měla jsem celý den pro sebe, tak proč nezabloudit v téhle horské nádheře.

Dojela jsem na další křižovatku a šestý smysl mluvil jasně, tou nejhorší cestou doprava. Kamenitá povrch nebyl zrovna ideál, ale něco mi řákalo „jeď“. A pak to přišlo, mezi stromy vykoukla radiová vež. Jela jsem dál podél plotu a narazila na otevřenou bránu. Zaparkovala skůtr a nesměle vešla na cizí pozemek. V místním obydlí jsem našla hlídače a jedo družku. Koukali na mě jak na zjevení, ale překvapivě ovládali angličtinu a tak jsem to zkusila a poprosila jestli můžu vylézt nahoru. Z výrazu bylo jasné, že tohle neprojde, takže jsem rychle dodala, že jen kousíček, jen pár metrů. A najednou: „ok, but be careful“.

Když jsem došla k zrezivělému žebříku a viděla to upevnění kabelů, beželo mi hlavou „ty vole, co to děláš.“ Taky jsem si vzpomněla na kamaráda, který se nedávno zabil, když vylezl na komín a spadl z něj (vzpomínám na tebe Ondro), ale nešlo to jinak. Celá roztřesená, ale šťastná jak blecha jsem usedla v polovině radiové věže a kochala se tím nejoriginálnějším výhledem na Bali. Jen tak jsem si brouzdala v myšlenkách a děkovala za to, že tu můžu být.

Po tomhle velkolepém zážitku jsem slezla dolů a chtěla strářcům poděkovat, ale o penězích nechtěli ani slyšet. Obrovskou radost jim udělala společná fotka (ale tu bankovku jsem na stole stejně nechala“).

Nikdy by mě nenapadlo, že některé věci zkusím nebo nebo zažiji, ale mít oři otevřené a poslouchat své smysly, mě vždycky vede správným směrem. A i tohle je další zážitek, ke kterému mu dovedla „náhoda“ a který si budu pamatovat po celý život.

1

4

6

5

2

3