Podzimní výstup na Sněžku mi vzal dech

Ze dne na den jsme se s mym klukem rozhodli udělat výpravu na Sněžku. Pro mě to bylo poprvé, pro něj po několikáté. To bych to ale nebyla správná Bestie, kdyby Eri neměla zrovna v plánu to samé se svým chlapcem, shodou náhod ten samý den. Každá jsme šly ale z jiné strany, Eri z Polska, my vyjeli ráno z Prahy... )) Musím ještě zmínit, že jsem stále v klidovém režimu po operaci. Takže tělo bolelo a vlastně ještě teď bolí víc než je zdrávo :)) Ale stálo to za to, adrenalin, uvědomění si svých schopností, přemožení strachu a najití důvěry v blízkém člověku.. Navíc můj rekord v pěší turistice, 25,1km. Prostě zážitek jako blázen....

Bohužel nám ujel autobus ze Špindlu na Špindlerovku, takže jsme si zavolali taxi... Za cca 3kilometry jsme zaplatili 500korun, takže rada zní:hlídejte si časy busů, nebo šlapejte :) Odtud jsme už ale kráčeli bok po boku po hřbenu hor s výhledem na polské území. Počasí nám vyšlo líp než jsem očekávala, takže jsem postupně svlékala vršky. V polovině cesty k nejvyšší hoře Čech jsme dali zastávku na svačinku připravenou z domova, kterou jsme poeticky snědli na kameni.

Ten výhled do okolní krajiny je prostě božský, bylo vidět až já nevim kam díky jasnému počasí, vyprávěli jsme si pátépřesdeváté a bylo nám prostě a jednoduše hezky. Před výšlapem jsme se posilnili v Polské boudě pivem. A tak jsme finální krpál na Sněžku zvládli s trochu těžšíma nohama.

Pod rozhlednou se válel a zaslouženě odpočíval náš páreček. "Jééé, ahoooj výletníci. Dali jsme si společně skleničku, napsali pohled babičce do Nižbora a společně šli zase dolů. Pod horou jsme se olíbali, rozloučili, popřáli si šťastnou cestu a vyrazili každý pár svým směrem....

Lidí postupně ubývalo, sluníčko se blížilo k západu, ale my jsme měli jasně vytyčenou trasu. No až do určitého okamžiku. Večeře v Luční boudě vzala za své. Každý vypil jednoho Paroháče (místní pivo), snědl poctivou svíčkovou se čtyřma knedlíkama, a tak se nám podařilo vydat se zcela jiným směrem... Zašli jsme si zhruba 2.5kilometru. Nevadí... Bylo nám spolu fajn. Jen jsem stále netušila, co mě ještě čeká a nohy bolely víc a víc. Zatli jsme zuby a zrychlili tempo, až jsme přišli na okraj hřebene, kde jsem konečně měla možnost vidět kamenitou cestu ve stráni dolů a v dálce již pouličním osvětlením rozvícené město, kam jsme se potřebovali dostat. 8kilometrů do cíle. "Zlato, já se bojim, počkej na mě a budeme si svítit baterkama na telefonech." Padla tma a já měla stažený zadek strachy. Vnímala jsem každý zvuk, nohy mě příšerně bolely, ale za ruku mě držela moje největší opora... A když jsem v lese zaklonila hlavu a spatřila poseté nebe hvězdami, byla jsem šťastná, že tam jsem, hrdá, že jsem to zvládla a zamilovaná. Do naší planety, do něj.

#Sněžka #top #trip #mountains #Czech