Kostarika | Cesta za obrem jménem Arenal

Návrat do Kostariky po návštěvě Mexika nebyla zas tak úplná náhoda. Nejen, že jsem toho ještě neprozkoumala dost, ale hlavně jsem tady potkala Piráta z Karibiku, ale o něm až později... Teď Vám budu vyprávět, jak mě vzal na výlet k vulkánu.

Střední Amerika je, co se geologie týče, celkem živý kontinent, a proto jsou zemětřesení a vulkanická činnost na denním pořádku. Pokud vyrazíte do těchto končin, neuškodí si nainstalovat aplikaci Earthquake, která Vás o otřesech bude informovat.

Vulkány mě ohromily už v Indonésii, ale náš výlet za obrem jménem Arenal mě naprosto uchvátil. Nebylo to jen tak, protože jsme vyrazili z Jaco směrem do vnitrozemí, do provincie Alajuela. Kostarika je sice překrásné země, ale na infrastrukturu tady zrovna odborníci nejsou, takže místní dálnice vypadá spíš jako naše rychlostní a běžné spojnice mezi městečky jsou často jen prašné cesty. Nesmíte tedy očekávat žádný luxus, ale pořádné dobrodružství.

Vyjeli jsme za tmy, a když jsem viděla odbočku z hlavní silnice se směrovkou Monteverde, trošičku mi zaskočilo:) tohle byla hodně prašná cesta přes několik kopců a před námi ještě několik desítek kilometrů. Ten noční výhled na svítící přístav Puenta Arenas uprostřed ničeho, byl ale okouzlující. V nočních hodinách jsme dojeli do městečka Santa Elena v oblasti Monteverde a ráno už nás probudil křik opic a neskutečný výhled do jungle.

Přes den jsme navštívili Selvatura Adventura park, kde jsme se po vysutých lávkách procházeli v korunách stromů, viděli ptactvo, které je mi z Evropy neznámé, hledali lenochody v korunách stromů a já jsem se sem tam rozběhla za překrásným motýlem. Součástí parku jsou také zip lines, zahrada kolibříků a motýlů a také expozice plazů, dokonce je tu i umělecká galerie, kde tvoří a vystavuje, dnes už můj kamarád, Ferlander Arguedas. Druhou noc našeho výletu jsme se rozhodli strávit ještě v Monteverde, ale tentokrát víc podle místního stylu. Objevili jsme takovoumalou chatrč na kopci nad městem, kterou nám pan majitel, asi 60ti letý Kostaričan, pronajal za 60 dolarů. Navíc nás pohostil večeří a domácí pálenkou a byl víc než zvědavý, odkud jsme se takhle v podvečer vyloupli:) po několika panácích a asi dvouhodinovém rozhovoru jsme vyrazili do víru města (rozuměj město asi jako Železná Ruda). V téhle horské vesničce to žilo v jedné místní diskotéce, kam se přicházejí bavit mladí i staří z širokého okolí. Na první pohled úplná šílenost, ale jakmile sál rozezněl rytmus salsy, okamžitě se tahle špeluňka proměnila v tančírnu plnou profesionálních tanečníků a mě upřímně spadla brada.

Ráno ještě s kocovinou nás z postele vytáhl podivný rachot. Za dveřmi nám přešlapoval nosál a hledal zbytky ze snídaně. Za doprovodu halekání opic a s výhledem na město jsme posnídali s naším hostitelem a vyrazili k dalšímu cíli. Čekalo nás 120 kilometrů po prašné cestě, což zabere tak 3,5 hodiny.

Nádhernou přírodou a vesničkami, kde se zastavil čas jsme dojeli na vrchol kopce, na kterém se třepotala španělská vlajka a čekalo zde několik stánkařů, aby odchytli projíždějící turisty. Chtělo se mi strašně čůrat a tak jsme jen vyskočila z auta a strnula jak zkamenělá. Ten výhled, co se mi naskytl, byl absolutně z jiné doby. Přede mnou se rozprostírala Laguna de Arenal, zářivě blankytná vodní plocha a nad ní se tyčila obrovská sopka, Arenal volcano. K perfektnímu obrázku už jen chybělo, aby nad ní přeletěl Pterodactylus… Jezero jsme objížděli ještě hodinu a můj údiv se nezmenšil ani o píď, o to víc, když jsme konečně dorazili do hotelu. Přesto, že jsem ho vybrala já, chodila jsem po pokoji s otevřenou pusou. Resort Arenal Kioro Suites & Spa Hotel nabízí apartmány v první linii pod vulkánem a v celém areálu jsou i vulkanické teplé prameny, takže cachtat se do pozdních nočních hodin v lávových jezírcích byla prostě pohádka. Další úchvatnou možností ubytování je Hotel Nayara Springs, kam jsme si zašli na večeři a ani té se nedalo naprosto nic vytknout. Opustit tenhle ráj nebylo jednoduché, ale určitě mě už brzo čeká další zážitek.